Je to ve hvězdách...

Nikdy jsem nepatřila mezi lidi, kteří by věděli, co chtějí. Tím myslím mezi ty, kteří si zajdou do fastfoodu a hned si objednají, aniž by museli dlouhé minuty hledět na svítící tabule a zjišťovat, na co vlastně mají chuť, kteří by netrávili dlouhé hodiny přemýšlením, jestli si to tričko mají koupit červené nebo modré, jestli mají raději moře nebo hory, jestli  si přečíst tuhle nebo tamtu knížku a už vůbec jsem nikdy nepatřila a nejspíš ani nebudu mezi lidi, kteří vědí, čím se jednoho dne chtějí stát. Zkrátka takoví, kteří už od malička vědí, že vystudují gympl a půjdou na farmacii nebo práva, jejichž snem je stát se slavnou herečkou, fotografkou či modelkou. 

Vždycky jsem toužila po tom něco dokázat, ale jak mi moje maminka velice ráda a často připomíná, člověk může chtít dělat velké věci, ale když vůbec nemáte ponětí jak nebo alespoň v jakém oboru, tak jste nahraní. Je to jako byste měli chuť napsat knížku, kdyby to byl váš celoživotní cíl, ale vás by nenapadalo žádné téma. Žádný příběh, který by váš mozek vymyslel, by se vám nezdál dost dobrý. Dost dobrý na to, abyste si po dopsání poslední stránky mohli říct, že jste konečně dokázali udělat něco, co má smysl, že možná zrovna tahle knížka někoho ovlivní, inspiruje k vedení lepšího života, tak jak jste si to celou dobu přáli, tak jak si to celou dobu přeji já.

Přeji si v životě něco udělat, dokázat, že mám na víc než zapadnout v davu a dělat práci, která by mě nenaplňovala, chtěla bych ukázat i těm, kteří si myslí, že je jejich život v troskách, že tímhle to nekončí, že stačí malinko chtít a i oni s trochou štěstí můžou udělat něco velkého, něco, co změní svět. 

Problém je v tom, že se ztrácím ve svých myšlenkách a pocitech. A nevím, co přesně bych chtěla udělat, či jak někoho přesvědčit, že to bude skvělé .

Momentálně jsem ve stádiu svého života, kdy nevím, co s ním. Kdy mám strach učinit nějaké větší rozhodnutí, protože nechci svou šanci žít promarnit něčím, co by bylo zbytečné. Ale zase se nechci jednoho dne probudit a zjistit, že jsem většinu života promeškala čekáním na něco, co nepřišlo a nejspíš nepřijde. V dnešní době jsem tak zmatená z toho všeho, co bych mohla podniknout, až nevím, co udělat dřív a děsím se toho, že se nezvládnu stát takovým člověkem, kterým jsem vždycky chtěla, a že kdybych se za deset let měla setkat se svým dnešním já, tak by mě odsoudilo, za všechny ty věci, které si vysnilo a já je stále neudělala.

Jenže nechci žít skrčená ve strachu ze zklamání a nesplněných přání. Stále živím své naděje, že se to nějak povede. Že procestuju svět a budu pomáhat lidem. Že každým měsícem narazím na něco, co mi pomůže se vyznat ve svém vlastním životě a napoví mi, kam dál bych se měla vydat. Život je přece jedno velké dobrodružství, tak by jsme si ho měli užívat plnými doušky a moc dlouho se nepozastavovat u překážek, které si sami komplikujeme sebepodceňováním a nedůvěrou ve své schopnosti.
Protože stále se nevzdávám svých růžových brýlí o tom, že svět je vlastně úžasné místo, plné skvělých lidí, kteří stejně jako já hledají způsob, jak z něj vytěžit, co nejvíce. 

Mějte se hezky

Vaše

KejBí