This is what Happy looks like - Jennifer E. Smith

Jennifer Smuth je původně z Chicaga, ve dne pracuje jako editorka a v noci zasedá ke svým příběhům. Věří, že čtení mění život, lže pokaždé, když se ji někdo zeptá, jestli četla nějakou klasiku a v Češtině vyšla její knížka Statistická pravděpodobnost lásky na první pohled, i když vůbec netuší, jaká ta pravděpodobnost vlastně je.

This is what happy looks like je kniha o tom, co všechno se může stát, když vám přijde jeden naprosto neškodný email a vy na něj odpovíte... 

Vydalo nakladatelství Headline v roce 2013, 416 stran

E-mail, whoopie pie a prasátko Wilbur

   Hlavní hrdinka Ellie zažije románek jako z Amerického filmu… Jednoho krásného dne ji omylem přijde email od cizího člověka, aby mu vyvenčila Wilbura (tvařme se, že to nezní úchylně…), jakmile si vyjasní, že se někde stala chyba, začnou si psát a na začátku léta se z něj vyklube filmová hvězda, stojící před jejími dveřmi. Zjišťuje, že slavný herec Graham Larkin přemístil natáčení svého nového filmu do Henley, jen aby se mohl potkat s holkou, po které jednou omylem žádal vyvenčení svého domácího prasátka Wilbura tak nějak se do ní zamiloval…

   Upřímně ze všech postav mi nejvíc sympatický byl právě Wilbur, to nejspíš proto, že se o něm jen mluvilo a jinak se neprojevoval. Na druhou stranu jeho páníček Graham mě zklamal. Líbil se mi jen první půlku knihy, protože, pak byl nějak málo průbojný, trošku se i litoval a to nebylo to, co byste od takového kluka očekávali.

   Ellie bohužel nebyla nijak výrazná, trošku mě mrzelo, že se více nepotkala s lidmi ze své minulosti, o kterých mluvila, protože to by mě zajímalo více. Také její maminka neměla téměř žádný prostor, ale autorka nejspíš chtěla nechat hlavním problémem vztah Ellie a Grahama a nezatahovat do toho další komplikace a podobně.

"Some kinds of happy don't need any proof." 

   Tato knížka měla zcela jistě zajímavý námět, bohužel se mi nelíbil autorčin styl. Kniha byla psaná v er-formě a každá kapitola sledovala na střídačku Grahama a Ellie. To by bylo ještě v pohodě, ale vadilo mi, že nová kapitola začínala o nějaký čas později, než končila předchozí, ale potom se vracela k událostem, které se již staly a až poté se začalo dít něco nového. Strašně mě to zdržovalo a pročíst se tou kapitolou k něčemu novému mi dalo zabrat.

   Také mi přijde, že se tam celkem nic nestalo a postavy se jen zabíraly svými vnitřními boji, vzpomínkami a úvahami o ničem a za celou dobu mě tam nic moc nezaujalo. Ale abych autorce nekřivdila, tak nápad emailů byl skvělý, jen je škoda, že se vyskytovaly jen mezi kapitolami. Poslední malá výtka je, že kniha skončila otevřeně. Nebudu psát, jestli dobře nebo ne, ale stále člověk vůbec netuší, co bude dál a nabíhají mu otázky, které v knize nebyly zodpovězeny, a že jich je hodně.

   Abych nebyla zase tolik negativní, líbilo se mi prostředí, do kterého byl příběh zasazen. Městečko Henley je takové příjemné a útulné, takový malíčký ráj na zemi. Pláže, různé milé krámky s blbůstkami, (Jeden z nich vlastní i Elliina maminka v něm se mi moc líbil nápad s citáty v rámečcích, asi se nechám inspirovat. ) Lobster plot, i když nejsem fanouškem humrů, ale vynahradil to obchod se zmrzlinou, který vypadal fakt kouzelně. Také musím zmínit Grahamovo nadšení pro stát Maine, ve kterém se Henley nachází a jejich posedlost Whoopie piem, i když o něm nikdo nikdy neslyšel.  

   Nakonec, pokud hledáte nějakou romantickou knížku, tak bych vám spíše doporučila The Duff od Kody Keplinger, avšak pokud vás zaujal námět této knihy, tak přečtením This is what happy looks like neuděláte chybu. Je to taková trochu klišoidní, milá kniha, kterou si sice nijak nezamilujete, ale na letní pohodové čtení je jako stavěná.   

1.obrázek - vlastní

2.obrázek 

Mějte se krásně,

Vaše

KejBí!