Mít zase znovu ráda svůj blog...

Občas (většinou) je pro mě strašně těžké začít psát článek, hlavně poslední dobou. Dlouho jsem nevěděla čím to je, ale už tomu začínám přicházet na kloub.

Když jsem s tímhle blogem začínala, věděl o něm jen brácha a nikdo jiný. Bylo to poprvé, co jsem si něco vytvořila sama a byla jsem na to pyšná. I kdyby kdokoliv cokoliv řekl, tak já bych si za svým blogem stála, ale tato situace nehrozila, protože o něm nikdo nevěděl, že?

Postupem času se ale o něm začalo dozvídat čím dál tím víc lidí z mého okolí. Dlouhou dobu tady prostě byli, lajklí na mé facebookové stránce a já to nijak neřešila. Říkala jsem si, že přece nebudu mít dva instagramové účty – knižní a soukromý, protože tady se mí přátelé o něm dozvěděli, z popisku u mého profilu. Jak se na to dívám zpětně, tak mě to začalo omezovat, až jsem přestala na instagram postovat fotky, protože jsem se necítila na to, tam dávat fotky ze svého soukromého života i ty knižní s oblíbeným hashtagem #copravectu.

Tím to jen začalo. Přestala jsem mít chuť něco psát i na blog, protože jsem se bála toho, co na to řeknou ti, kteří mě na tom facebooku mají. Co když se zmíním o něčem, o čem nechci aby věděli . A začalo mě to svazovat čím dál tím více, až jsem se zmohla jen na jeden článek za měsíc. A to mě děsí, protože jsem velice otevřený člověk a přes blog jsem mohla vyjadřovat své pocity a vše, co mi přišlo na mysl.

Celou tu dobu jsem si ale říkala, že to jen a jen má vina, že jsem líná a proto na blog kašlu. Ale věřte mi, že když jednou okusíte anonymitu internetu, je těžké se smířit s tím, že už to tak není. Že vaši blízcí o něm vědí. Že díky němu se o vás dozvídají spousty věcí. Že byste si měli začít dávat pozor na to, co při zmáčknutí „Publikovat“ vypouštíte do světa.

I když blog vznikl primárně kvůli knížkám, tak mé recenze na ně nikdy nebyly perfektní, i když jsem o to usilovala. Postupem času jsem je, stejně jako ostatní články, přestala psát pro radost – ze strachu, že nejsou dost dobré, že nesplňují „kritéria“ recenze, že mě někdo pomluví, že co to píšu za blbosti. Prostě jsem ztratila sebevědomí, co se týče psaní.

Ale už mě to nebaví, přemýšlet nad tím jestli se to tomu či onomu člověku líbit bude nebo ne. Zkrátka začnu znova psát tak, jak jsem před více než rokem začala – hlavně pro sebe. Abych si utřídila myšlenky a zjistila, že věci vlastně nejsou zas až tak špatné, jak si je představuju. Oželím i to, že nebudu mít dokonalé fotky, i když se fakt snažím, a že se někteří o mně dozví možná víc, než bych chtěla. Protože chci svůj blog zpátky. Aby se znovu stal mým útočištěm a místem odpočinku, abych ho zase znova měla ráda.

Stejně jako tento článek i ty, které přijdou budou nejspíš zmatené, ale věřím, že mí „věrní“ se v tom vyznají a pochopí, co jsem vlastně chtěla říct. Počínaje tímto příspěvkem jsem začala a doufám, že tentokrát mi mé znovunabyté nadšení zůstane a blog se zase stane příjemným místem jak pro vás, tak pro mě.

Střetl se někdy váš online svět a realita? Cítili jste se podobně jako já, uvězněně?  

Mějte se krásně,

Vaše

KejBí!