7. 4. 2015

Mít zase znovu ráda svůj blog...

Občas (většinou) je pro mě strašně těžké začít psát článek, hlavně poslední dobou. Dlouho jsem nevěděla čím to je, ale už tomu začínám přicházet na kloub.

Když jsem s tímhle blogem začínala, věděl o něm jen brácha a nikdo jiný. Bylo to poprvé, co jsem si něco vytvořila sama a byla jsem na to pyšná. I kdyby kdokoliv cokoliv řekl, tak já bych si za svým blogem stála, ale tato situace nehrozila, protože o něm nikdo nevěděl, že?
Postupem času se ale o něm začalo dozvídat čím dál tím víc lidí z mého okolí. Dlouhou dobu tady prostě byli, lajklí na mé facebookové stránce a já to nijak neřešila. Říkala jsem si, že přece nebudu mít dva instagramové účty – knižní a soukromý, protože tady se mí přátelé o něm dozvěděli, z popisku u mého profilu. Jak se na to dívám zpětně, tak mě to začalo omezovat, až jsem přestala na instagram postovat fotky, protože jsem se necítila na to, tam dávat fotky ze svého soukromého života i ty knižní s oblíbeným hashtagem #copravectu.

Tím to jen začalo. Přestala jsem mít chuť něco psát i na blog, protože jsem se bála toho, co na to řeknou ti, kteří mě na tom facebooku mají. Co když se zmíním o něčem, o čem nechci aby věděli . A začalo mě to svazovat čím dál tím více, až jsem se zmohla jen na jeden článek za měsíc. A to mě děsí, protože jsem velice otevřený člověk a přes blog jsem mohla vyjadřovat své pocity a vše, co mi přišlo na mysl.

Celou tu dobu jsem si ale říkala, že to jen a jen má vina, že jsem líná a proto na blog kašlu. Ale věřte mi, že když jednou okusíte anonymitu internetu, je těžké se smířit s tím, že už to tak není. Že vaši blízcí o něm vědí. Že díky němu se o vás dozvídají spousty věcí. Že byste si měli začít dávat pozor na to, co při zmáčknutí „Publikovat“ vypouštíte do světa.

I když blog vznikl primárně kvůli knížkám, tak mé recenze na ně nikdy nebyly perfektní, i když jsem o to usilovala. Postupem času jsem je, stejně jako ostatní články, přestala psát pro radost – ze strachu, že nejsou dost dobré, že nesplňují „kritéria“ recenze, že mě někdo pomluví, že co to píšu za blbosti. Prostě jsem ztratila sebevědomí, co se týče psaní.


Ale už mě to nebaví, přemýšlet nad tím jestli se to tomu či onomu člověku líbit bude nebo ne. Zkrátka začnu znova psát tak, jak jsem před více než rokem začala – hlavně pro sebe. Abych si utřídila myšlenky a zjistila, že věci vlastně nejsou zas až tak špatné, jak si je představuju. Oželím i to, že nebudu mít dokonalé fotky, i když se fakt snažím, a že se někteří o mně dozví možná víc, než bych chtěla. Protože chci svůj blog zpátky. Aby se znovu stal mým útočištěm a místem odpočinku, abych ho zase znova měla ráda.
Stejně jako tento článek i ty, které přijdou budou nejspíš zmatené, ale věřím, že mí „věrní“ se v tom vyznají a pochopí, co jsem vlastně chtěla říct. Počínaje tímto příspěvkem jsem začala a doufám, že tentokrát mi mé znovunabyté nadšení zůstane a blog se zase stane příjemným místem jak pro vás, tak pro mě.
Střetl se někdy váš online svět a realita? Cítili jste se podobně jako já, uvězněně?  
Mějte se krásně,
Vaše
KejBí!



6 komentářů:

  1. Docela ti rozumím. Dřív jsem si svůj starý blog taky střežila před lidmi ze svého okolí, ale pak se moji spolužáci nějak dozvěděli, že něco takové píšu a chtěli adresu. Na chvíli jsem se zarazila a adresu jim dala. Měla jsem svou třídu fakt ráda, byli to fajn lidi. Vlastně jsem se ani nebála, že by mě mohli skrze blog nějak zesměšňovat. Pár lidí mi ho pochválilo. Svůj současný blog už před okolím tajit nebudu, ač mě to zpočátku napadlo - lákala mě ta anonymita. Ale pak jsem si řekla, že za svými myšlenkami a názory si stojím a nestydím se za ně.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. U nás se třídou je to takové pochybné bohužel, ale snažím se si už to tolik nebrat, protože také se mi ještě nestalo, že by někdo měl něco proti tou. Asi nějaký naivní strach nebo co. Podobně se snažím taky teď razit, protože vše, co píšu je upřímné a měla bych být schopna si to obhájit i normálně :)

      Smazat
  2. Já to upřímně nějak moc neřeším.. Jako rodina od začátku ví, že mám blog, pak kamarádky - s jednou jsem ho totiž zakládala.. A i na zakládce a teď na střední někteří ví, že mám blog.. Teda ne, že bych to nějak rozhlašovala a furt sdílela nové články, ale nějak to netajím a neřeším.. Asi tam párkrát někdo zašel, teda nevím, že by ho někdo víc četl, ale.. nevím, přijde mi zbytečný se tímhle zabývat.. Prostě kašli na ostatní a dělej to, co tě baví :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. To máš fajn :) U mě to ze začátku věděl jen brácha, od něho se to dozvěděli rodiče, ti se tím chlubili kamarádům a už to jelo. Věřím, že to byl jen nějaký zásek a zase to bude dobrý :)

      Smazat
  3. Úplně na začátku jsem si říkala, že to nikdo nezjistí, že to budou vědět jen kamarádky, kterým to řeknu, ale to jsem byla na omylu, protože internet je sice opravdu velký, ale schovat se v něm nedá.
    O blogu ví spousta lidí a já si párkrát (no dobře, asi dvakrát) v chatu přečetla zprávu s odkazem na můj blog a "No teda Kačí =D". Jenže to nikdo nebere špatně, myslím. Všichni se na mě dívají stejně jako dřív. A mě ani nepřipadá, že bych dělala něco za co bych se před nimi měla stydět.. :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Máš pravdu, mě na začátku nejvíce lákala ta anonymita, která vůbec anonymní nebyla :D To je fajn, taky začínám to brát takhle, snad mi to vydrží ;)

      Smazat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...